V jednom kole

V zimě jsem propadla kouzlu on-line osobního rozvoje. Bylo to tak jednoduché. Vše z pohodlí a v pohodlí domova, pár kliknutí a šup. A najednou jsem měla přístup ke kvantu informací, příběhů, zážitků a návodů. Kouzelný svět, kde každý z nás může dosáhnout na svůj vysněný život. Spolu s tím se moje mailová schránka začala plnit novinkami ze všech těchto portálů, upozorněními na top články měsíce a nabídkami dalších kurzů. A moje počáteční nadšení se začalo přetavovat v paniku.

„Tohle přece nemůžu stihnout. Je toho tolik, co by se mi hodilo. Ještě nemám dokoukané to video z minulého měsíce a vůbec jsem se ještě nevěnovala tomu předchozímu tématu,“ běželo mi hlavou a chvílemi mě dohánělo k slzám. Ona ta rodičovská dovolená je dovolená opravdu jen v tom pojmenování. Místo osmihodinové pracovní doby jsem teď v zápřahu skoro celý den a noc. Hlavně proto, že si ještě pořád neumím dopřát dostatek času pro sebe. Vždycky je přece potřeba uklidit v kuchyni, konečně přerovnat ty věci v šatně, projít krabice, co se tu válí už několik měsíců, vyprat a tak dál. No a k tomu přece ještě stíhat ten osobní rozvoj.

Pilný jako včelka

Celý můj dospělý život se potýkám právě s touhle stránkou své povahy. Sama sobě uložím spoustu úkolů a pak je plním do naprostého vyčerpání, pokud možno naprosto perfektně. A většinou nejsem spokojená, ani když je všechny stihnu. Ve vyhrazené chvíli „volna“ potom zasednu k počítači a koukám na videa ve snaze rozvíjet se a po vzoru všech těch krásných a úspěšných žen vést šťastný a naplněný život. Jenže proč jsem z toho spíš skleslá a totálně utahaná? No, nutno si přiznat, že právě kvůli sobě. Není tu nikdo jiný, kdo by se na mě zlobil, že není uklizeno, vypráno, navařeno. Že nejsou hotové popisky na e-shopu, nazdobené kraslice nebo přidaný článek na webu. Zásadně se na sebe zlobím vždy jen já sama. Hezky si vynadám a rozhodnu se, že příště na sebe musím být ještě tvrdší. „A když to neuděláš, tak žádné odpolední pospávání s malou, ale hezky šup na to prádlo a rovnou dvě pračky.“ Taky to znáte?

Život se mi stále snaží ukazovat, že nikdo jiný tohle nezmění. Velikou lekcí mi bylo moje těhotenství a první měsíce mateřství. Chtěla jsem prožít pohodové a klidné těhotenství, hodně odpočívat a věnovat se sobě a miminku. Nakonec se moje přání smrsklo na několik lekcí cvičení pro těhotné, necelé dva týdny pracovní neschopnosti, když už jsem to těsně před nástupem na mateřskou v práci opravdu nezvládala a slib, že v dubnu už budu opravdu jen odpočívat. Vypočítaný termín jsme měli v polovině dubna, ovšem naše malá se rozhodla mamince ukázat, že čas si prostě musí udělat, a na svět vykoukla poslední březnový den. Ani to mě ovšem nadlouho nezastavilo a ve snaze dokázat všem okolo a sama sobě, že to vše přece zvládnu i s malým miminkem, jsem po týdnu odpočinku v posteli naskočila do domácího kolotoče a pořádně ho roztočila. Reakce se dostavila vzápětí. Přišly problémy s kojením, velmi bolestivé a táhly se několik týdnů. Další velmi cenná lekce. A takhle bych mohla pokračovat až do teď, kdy mě zbrzdil jakýsi zanícený puchýř na noze – hezky omezení pohybu a antibiotika. Hm, to je zase radosti. Už i tělo mi hodilo stopku.

Unavená mamina

Myslela jsem, že už jsem se naučila zpomalit, ale ještě to není úplně ono. Vím to. Takže je na čase zkusit to jinak. Zastavit se. Nadechnout. Krása, ve vzduchu už je cítit jaro. Tak dýchej, uvolni ramena, zavři oči a vnímej teplo slunce na kůži. To je ono. Teď to půjde samo. Ale no tak, víš, že ne. Bude potřeba si to stále dokola připomínat a konečně se naučit dovolit sama sobě nebýt dokonalá. Tedy dokonalá podle toho, co se mi za celá léta mého života schovalo právě do tohoto slova – představy a očekávání rodičů, přátel, učitelů, společnosti. Taky se už konečně naučit říkat si o pomoc bez pocitu vlastní neschopnosti a nelpět na dokonalosti provedené práce – takové to „raději si to udělám sama, ostatní to přece tak dobře nezvládnou“.

Jako tenká červená linie mi životem běží tíživý pocit, že mám na vše příliš málo času. Chtěla bych přijít na to, kde se ve mně bere tento pocit. Když o tom začnu přemýšlet, vyskakují mi různé situace z dětství, kdy se muselo spěchat, protože… a tisíc různých důvodů. Bude to rozhodně hodně zajímavé objevování. A pak, až přijde chuť, snad už beze stresu, spěchu a pocitu „špatné“ studentky, se budu probírat tou spoustou informací a nápadů. Pak se tenhle osobní rozvoj konečně stane tím, čím měl být od začátku – nevtíravým průvodcem a inspirací na mé vlastní cestě ke štěstí a spokojenému života. A ta cesta bude jedinečná a unikátní, tak jako já.

S lehkostí

Myslím, že nebudu sama, kdo je sám sobě takovým dozorcem a policajtem. Jestli se v tomhle poznáváte a taky vám to nevyhovuje, nezoufejte. První krok máte za sebou. Uvědomili jste si to. Jaro je úžasný čas k novým začátkům. Dovolte si na chvíli se zastavit, promnout ztuhlý krk a uvolnit ramena. Jen tak stůjte na slunci a dýchejte. Dopřejte si čas a zamyslete se, jak byste to chtěli. Věřím tomu, že vaše cesta se vám pak bude hledat mnohem snadněji. Ať už to bude nová práce, více času na koníčky, více času pro sebe, paní na úklid či na hlídání nebo váš vlastní průvodce osobním rozvojem.

Mějte krásné jaro plné slunce a radosti!   

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *